The First International Workshop brings together researchers from the theoretical ends of the logic programming and artificial intelligence communities to discuss their mutual interests. Logic programming deals with the use of models of mathematical logic as a way of programming computers, where theoretical AI deals with abstract issues in modeling and representing human knowledge and beliefs. One common ground is nonmonotonic reasoning, a family of logics that includes room for the kinds of variations that can be found in human reasoning. (...) Topics covered: Stable Semantics. Default Logic. AutoEpistemic Logic. Truth Maintenance Systems. Implementation Issues. Diagnosis. Applications. Inheritance Reasoning. Logics of Belief. Inconsistency and Non-Monotonicity. (shrink)

A number of nonmonotonic reasoning formalisms have been introduced to model the set of beliefs of an agent. These include the extensions of a default logic, the stable models of a general logic program, and the extensions of a truth maintenance system among others. In [13] and [16], the authors introduced nonmonotomic rule systems as a nonlogical generalization of all essential features of such formulisms so that theorems applying to all could be proven once and for all. In this paper, (...) we extend Rieter's normal default theories, which have a number of the nice properties which make them a desirable context for belief revision, to the setting of nonmonotonic rule systems. Reiter defined a default theory to be normal if all the rules of the default theory satisfied a simple syntatic condition. However, this simple syntatic condition has no obvious analogue in the setting of nonmonotonic rule systems. Nevertheless, an analysis of the proofs of the main results on normal default theories reveals that the proofs do not rely on the particular syntactic form of the rules but rather on the fact that all rules have a certain consistency property. This led us to extend the notion of normal default theories with respect to a general consistency property. This extended notion of normal default theories, which we call Forward Chaining normal , is easily lifted to nonmonotomic rule systems and hence applies to general logic programs and truth maintenance. (shrink)

We obtain several game characterizations of Baire 1 functions between Polish spaces _X_, _Y_ which extends the recent result of V. Kiss. Then we propose similar characterizations for equi-Bare 1 families of functions. Also, using related ideas, we give game characterizations of Baire measurable and Lebesgue measurable functions.

Porovnáním významu slovesa vykořisťovat v 19. a 20. století odhalíme jeho dramatickou proměnu: z pojmu neutrálního se stává pojem silně záporný a objevuje se v okolí nových slov jako kapitalista, měšťák, proletář. Tento průnik Marxova idiolektu do češtiny (a do jiných jazyků) s sebou nese několik otázek: proč vnímá Marx tyto pojmy tak vyhraněně? Z jaké pozice, když odmítá morálku jako buržoazní přežitek, odsuzuje vykořisťování? Jeho eschatologicko-dějinný rámec umožňuje čistě negativní polaritu slovesa vykořisťovat a také, bohužel, zakládá jeho autogenocidní potenciál. (...) When comparing the meaning of the verb to exploit between the nineteenth and twentieth century we discover a dramatic transformation: from a neutral term it becomes a purely negative one and collocates with new words such as capitalist, bourgeoisie, proletarian. This penetration of the idiolect of Marx into Czech (as well as other languages) raises several questions: why does Marx use these words in such a categorical way? From what position, having rejected morality as a bourgeois prejudice, does he condemn exploitation? We find that it is his apocalyptic historical frame which enables the purely negative polarity of the verb to exploit as well as its autogenocidal potential. (shrink)

Text porovnává přesvědčovací strategie využité ve velmi podobných politicky angažovaných videoklipech The Great Schlep a Přemluv bábu. Ukazuje, že přestože se klip Přemluv bábu od své americké předlohy zásadně neliší v obecné struktuře, deklarovaném cíli či motivické výbavě, v jiných persvazivně významných ohledech se původnímu klipu vzdaluje. Rozdíly jsou patrné zejména v odlišné konstrukci publika, v jiném situování mluvčích a v topickém výběru vyjádřeném jinými stylistickými prostředky.

Článek reaguje na monografii Homo Natura: Nietzsche, Philosophical Anthropology and Biopolitics (2020) současné akademičky Vanessy Lemmové zabývající se Nietzschovým úkolem „přesadit člověka zpět do přírody“, tzn. chápat jej jako bytost veskrze imanentní přírodě. Reakce směřuje především na jednu z hlavních tezí knihy, podle níž tato Nietzschova snaha otevírá možnost nového, postantropocentrického pohledu na člověka a jeho vztahu k přírodě – pohledu, v jehož centru zájmu již nestojí člověk, nýbrž život sám, resp. kontinuum života, jež se ztělesňuje v lidském druhu a (...) jehož je lidský druh rovnocennou součástí po boku ostatních organismů. Nietzschova myšlenka o homo natura podle Lemmové předznamenává myšlení současného posthumanismu vyznačujícího se právě snahou vytvořit takový pohled na člověka a jeho vztah k přírodě, který bybyl vhodným teoretickým rámcem pro sebepojetí člověka v epoše antropocénu. Článek tuto tezi doplňuje o Heideggerovu interpretaci Nietzschovy myšlenky nadčlověka podanou v sérii přednášek Co znamená myslet?, v níž je nadčlověk chápán jako ekologický ideál lidstva schopného zodpovědně převzít moc plynoucí z technického přetváření země. Cílem článku je ukázat, že, v souladu s interpretacemi Lemmové a Heideggera, u Nietzscheho lze nalézt způsob, jak by se lidstvo mohlo produktivně vyrovnat s realitou antropocénu, a to skrze přechod od „posledního člověka“ k „nadčlověku“, kde přechod k „nadčlověku“ je chápán jako idea nastolení nového vztahu mezi lidmi a přírodou, resp. mezi lidmi a zemí. (shrink)

Cílem stati je zasadit občanskou společnost do kontextu politické filozofie a vysvětlit ji z pluralistického pohledu. První část diskutuje klasické pojetí občanské společnosti. Druhá část zkoumá občanskou společnost v době komunismu a po něm. Třetí část analyzuje spor mezi korporativismem a pluralismem. Čtvrtá část odlišuje politickou moc a vliv. Pátá část vyzdvihuje roli politických stran. Šestá část upozorňuje na podezřelost univerzálních mravních nároků.

Přes rozšířené používání pojmu společné dobro byla mezi antickými a středověkými mysliteli pozoruhodná nejednota o jeho konkrétním obsahu. Někdy bylo společné dobro chápáno jako dobro zúčastněných jednotlivců, jindy jako dobro společenství jako celku. Jakmile politická filozofie začala být stavěna na individualističtějších základech, společné dobro jako pojem ustoupilo do pozadí. Společné dobro by mělo mít dvě vlastnosti: jde o dobro a navíc společné. Dobro však není vnitřní kvalita o sobě, nýbrž subjektivní hodnocení člověka. Zda považujeme určité jednání či situaci za dobré (...) či špatné, záleží na našem hodnocení. Základní vlastností každého hodnocení je jeho subjektivita. Subjektivita v pojetí dobra je hlavním problémem společného dobra. Společné dobro může být společné pouze, když jde o cíl, který je sdílený všemi rozumnými aktéry uvnitř politického společenství. Má-li společné dobro být cílem regulujícím politické úvahy a zdrojem loajality ke společenství, muselo by být všemi sdíleno. To však v praxi je nesmírně obtížné zaručit. Neutrální hlasovací mechanismus, který by rozhodl, co je společné dobro, neexistuje. Společné dobro je příliš vágní pojetí, aby bylo užitečné v politické teorii a praktické politice. Veřejný zájem musí být posuzován partikulárně a lokálně, vždy s ohledem na zvláštní doby a místa. Co vytváří obecný zájem či "společné dobro", nevyplývá z filozofické teorie, ale praxe. Ačkoli společné dobro může být užitečné v politické i církevní rétorice, jeho vědecký smysl je omezený, nebo dokonce nulový. (shrink)

Práce se zaměřuje na metodologicko-historické aspekty vývoje neurologie. V roce 2001 přišel Marcus Raichle s překvapujícím objevem, který je nyní obecně známý jako teorie Default Mode Network. DMN s sebou kromě nových poznatků o mozkové aktivitě přináší i kompletní přehodnocení dosavadních přesvědčení o mozku. Vědecká komunita předpokládala, že mozek je „reflexivním" nástrojem k vnějšímu prostředí a od tohoto přesvědčení odvíjela neurologický výzkum. DMN však přichází s pojetím neurální aktivity, jež není závislá na aktivní stimulaci mozku, což je v přímém protikladu (...) s předchozí výzkumnou tradicí. Současné výzkumy DMN vedou ke zcela novým poznatkům, které nebyly dosažitelné v rámci předchozího paradigmatu. Radikální proměna pojetí aktivity mozku s sebou přináší i nutnost přehodnocení neurologického výzkumu z hlediska metodologie. Stať se zabývá otázkou, zda lze považovat DMN za vědeckou revoluci a nové paradigma neurovědy v kontextu analýzy historických událostí, jež formovaly předchozí a stávající neurovědecký výzkum. (shrink)

Tato studie se snaží o filosofickou analýzu problematických aspektů neurogeneze. V první řadě se zaměřuje na moderní historii neurogeneze, která je obecně považována za historii dogmatického přesvědčení, které předpokládalo, že v mozku dospělého savce nemohou vzniknout nové neurony. Tato konvence přežívala v neurovědě po několik desítek let a její kořeny sahají až do dob Ramóna y Cajala. Důležitá část této filosofické analýzy se zaměřuje na aspekt tzv. zaštiťování dogmatu pomocí ad hoc hypotéz. Analýza se dále věnuje implicitním definicím, které hrají (...) roli axiomů neurovědy, a problematice falsifikace potenciálních falsifikátorů. Na konci této filosofické analýzy jsou prezentovány argumenty, které dospívají k tomu, že historie neurogeneze není historií dogmatického uvažování, jak většina autorů předpokládá, ale že jde o historii vědeckého pragmatismu. (shrink)

Tato studie se věnuje výkladu násobení podle čtyř nejstarších latinských středověkých autorů, kteří sepsali své texty o početních úkonech na abaku kolem roku 1000, tedy podle Gerberta z Remeše (Pravidla pro počítání na abaku, Regulae de numerorum abaci rationibus), Herigera z Lobbes (Pravidla počítání na abaku, Regulae numerorum super abacum), Abbona z Fleury (Komentář k Victorioně spisu Calculus, In Calculum Victorii commentario; resp. tzv. Abbonův abakus, Abbonis abacus) a Bernelia mladšího z Paříže (Kniha o abaku, Liber abaci). Po představení, vysvětlení (...) a srovnání pravidel pro násobení podle těchto spisů následuje v příloze originální znění a překlad Herigerových, Gerbetových a Abbonových pravidel pro násobení. (shrink)

Name der Zeitschrift: Klio Jahrgang: 99 Heft: 2 Seiten: 787-791.

This paper is consecrated to the problems of the semantics in the Anselm’s philosophy of language – one of the most important parts of his philosophical inquiry. The main care is focused to the analysis of terms veritas and rectitudo, mainly because of significatio and the semantics – e.g. significatio with respect to names (proper and common; infinite, privative and empty). Special passage refers to denominative names, because in their case Anselm of Canterbury makes differences between significatio ( per se, (...) per aliud and ut unum) and appellatio in his semantic analysis. (shrink)

Věhlas Gerberta z Remeše (jako papež Silvestr II.) je již od středověku tradován zejména v přímé vazbě s jeho studiem quadrivia ve Španělsku. Tato studie se zabývá problematikou měření času podle Gerberta a snaží se ukázat, že základní koncepce a znalosti, kterých Gerbert k měření času užívá, jsou takřka výhradně převzaty z latinské (převážně) encyklopedické tradice, s výjimkou díla De utilitatibus astrolabii, které je někdy Gerbertovi připisováno, v němž jsou recipovány arabské i latinské zdroje. Nejprve jsou popsány zmínky o Gerbertově (...) konstrukci horologií (část I), následně je představen Gerbertův dopis bratru Adamovi (část II), následuje vymezení základních pojmů – den, noc, rovnoměrná a nerovnoměrná hodina apod. podle latinské tradice i podle spisu De utilitatibus astrolabii (část III), popisy časových pásem podle latinských autorit, včetně řeckého původu těchto paralelních zón (části IV a V) a časová pásma podle nejstarších arabských astrolábů a spisu De utilitatibus astrolabii (část VI), návody k určení přítomnosti v určitém klimatu podle Gerbertova dopisu a spisu De utilitatibus astrolabii (část VII) a pokusy o vysvětlení některých dalších detailů z Gerbertova dopisu Adamovi (část VIII). (shrink)

Krize spojená s příchodem pandemie koronaviru ukázala, že užitečné expertní vědění sice podle všeho existuje, ale ne každému, kdo se představí jako expert, bychom měli věřit. Slovy doktora House: „Všichni lžou.“ Lžou i odborníci. Kapitola se zaměřuje na situace, kdy odborník lže takříkajíc „s dobrým úmyslem,“ neboť se domnívá, že pravda by veřejnost vedla k chování, které není společensky žádoucí. V takovém případě se jedná o lhaní paternalistické, protože má ochránit veřejnost před ní samotnou. Ukážeme příklady, kdy k němu dochází, (...) a pokusíme se i odhadnout, jak dobře takový pokus o manipulaci veřejnosti funguje krátkodobě i dlouhodobě. Protože výsledky našeho rozboru nenaznačují, že by dobročinné lhaní odborníků bylo skutečně společensky prospěšné, pobavíme se také o tom, proč by se mu člověk v roli experta měl raději vyhnout. (shrink)

Studie se věnuje čtyřem astronomickým pomůckám, které vytvořil a užíval Gerbert z Aurillacu, remešský a ravennský arcibiskup, opat v Bobbiu a v letech 999–1003 papež. Gerbert vyučoval quadrivium především v Remeši a od jeho žáka Richera z Remeše a z Gerbertových dopisů víme o čtyřech jeho přístrojích, které poskytovaly srozumitelný a názorný úvod do geocentrického výkladu veškerenstva: 1. glóbus světové sféry s nastavitelným horizontem; 2. pozorovací hemisféra s pěti rovnoběžnými kruhy světové sféry ; 3. armilární sféra s vnitřním umístěním ekliptiky (...) a oběžných drah planet; 4. armilární sféra s vnějším umístěním hvězd a souhvězdí. (shrink)

Tato studie se věnuje komentářům a glosám k první kapitole druhé knihy Boethiova Úvodu do aritmetiky, jejímiž autory v poslední čtvrtině 10. století byli Gerbert z Aurillacu, Abbo z Fleury, Notker z Lutychu a anonymní autor textu De arithmetica Boetii. Studie sleduje dva hlavní cíle: nejprve upozorňuje na to, že Boethiův text o převodu číselných posloupností na stejnost lze interpretovat dvěma rozdílnými způsoby, následně se zaměřuje na využití této problematiky v dalších svobodných uměních a při hraní deskové hry rithmomachie.

Příspěvek se zaměřuje na otázky týkající se statusu filozofie na počátku 21. století – její pozice v oblasti lidského poznání a vymezení jejího vztahu ke speciálněvědním oborům. Akcentuje a mapuje ten rozměr filozofie 20. století, který se obrátil k jazyku a inicioval a formuloval debaty o vědní metodologii a o úloze filozofie při stanovování základů vědeckého poznání (tj. jeho filozofického fundamentu). Modelovým příkladem uvedených otázek bude v příspěvku analýza vývoje vztahu mezi tzv. analytickou filozofií jazyka a lingvistikou: bude stručně vymezena (...) jejich (vzájemná) pozice v procesu poznávání lidského jazyka a řeči a zkoumány možnosti stanovení hranice mezi těmito dvěma přístupy. Zároveň bude charakterizována povaha jejich nepochybných kontaktů a budou diskutovány důvody těchto procesů. V souhlasu s Lakoffovou tezí, že „na filosofii záleží také v akademickém světě, protože pojmové rámce, na nichž jsou založeny celé akademické disciplíny, mají obvykle své kořeny ve filosofii a […] zcela jistě to platí i v [...] lingvistice,“ poukážeme na historicky danou (explicitní či implicitní) filozofickou fundaci lingvistických teorií a nastolíme otázku, co činí tuto fundaci fundací filozofickou, co ji činí předmětem filozofie a co tedy v posledku znamená věnovat se filozofii jazyka (ve vztahu k lingvistickému zkoumání téhož předmětu). Podrobíme analýze hypotetickou odpověď na výše uvedené otázky – do jaké míry představuje filozofii jazyka reflexe/tematizace základních předpokladů o předmětu a metodě zkoumání, kterou provádějí lingvisté, do jaké míry je možné filozofii jazyka redukovat na metodologii lingvistiky a co by se nabízelo jako alternativa k této redukci. Na uvedeném základě se pokusíme vymezit prostor pro filozofické zkoumání související s jazykem. Analýza podoby tohoto prostoru by pak měla přinést odpověď na otázku po významu slovního spojení „specificky filozofický přístup a přínos“. (shrink)

Artykuł stanowi zrekonstruowany życiorys jednego z wybitnych Rzymian o imieniu M. V. Maximianus, który wsławił się licznymi bohaterskimi czynami w okresie tzw. wojen markomańskich. Podstawą dla dokonania tej rekonstrukcji były dwa źródła o kapitalnym znaczeniu, oba mające postać inskrypcji. Pierwszą z tych inskrypcji odkryto w dzisiejszym słowackim Trenczynie, drugą w Zanie na terenie Algierii. Co istotne ich treść wzajemnie się wzbogaca i uzupełnia. Pretekstem do podjęcia tematu była dawno odbyta rozmowa autora z Jubilatem, w której obaj zastanawiali się nad autentycznością (...) kreowanej przez Russella Crove postaci Maximusa bohatera filmu „Gladiator”, który w artykule został skonfrontowany z postacią wymienionego wyżej historycznego Maximianusa. (shrink)

Studie se věnuje dialogu Anselma z Canterbury De grammatico. Tento spis byl samotným autorem označen jako úvod do dialektiky. V dobové dialektice zastával klíčové místo Aristotelův spis Kategorie. Tento článek se proto pokouší interpretovat Anselmův dialog jako určitou pedagogicky koncipovanou podobu komentáře k Aristotelovým Kategoriím. V návaznosti na Anselmův spis jsou postupně představeny jednotlivé teze z Aristotelových Kategorií (jak tzv. antepredicamenta, tak pojednání o substanci, kvalitě a částečně i vlastnictví) a způsob, jakým s nimi Anselm pracoval.

Studie se věnuje dialogu Anselma z Canterbury De grammatico. Tento spis byl samotným autorem označen jako úvod do dialektiky. V dobové dialektice zastával klíčové místo Aristotelův spis Kategorie. Tento článek se proto pokouší interpretovat Anselmův dialog jako určitou pedagogicky koncipovanou podobu komentáře k Aristotelovým Kategoriím. V návaznosti na Anselmův spis jsou postupně představeny jednotlivé teze z Aristotelových Kategorií (jak tzv. antepredicamenta, tak pojednání o substanci, kvalitě a částečně i vlastnictví) a způsob, jakým s nimi Anselm pracoval.

Text se zaměřuje na ideu otroctví v dějinách evropského a severoamerického myšlení. Věnuje se souboru šestnácti esejí Zotročení svobodou (2010), v němž Petr Bláha mapuje pojetí otroctví u vybraných filosofů v těchto dějinách a koncentruje se zejména na myšlenky autorů evropského kánonu. Postupuje chronologicky, začíná tradičně od antiky a pokračuje až do 20. století. K autorům, kteří měli na Bláhovo stanovisko největší formativní vliv, patří novověcí filosofové, s nimiž sdílí jak témata, tak do velké míry i přístup k nim. S (...) tím souvisí i zájem o ideu svobody, která do určité míry stála v opozici k ideji otroctví. Odtud ve svém paradoxním důsledku pochází myšlenka „zotročení svobodou“. (shrink)

Text se zaměřuje na ideu otroctví v dějinách evropského a severoamerického myšlení. Věnuje se souboru šestnácti esejí Zotročení svobodou (2010), v němž Petr Bláha mapuje pojetí otroctví u vybraných filosofů v těchto dějinách a koncentruje se zejména na myšlenky autorů evropského kánonu. Postupuje chronologicky, začíná tradičně od antiky a pokračuje až do 20. století. K autorům, kteří měli na Bláhovo stanovisko největší formativní vliv, patří novověcí filosofové, s nimiž sdílí jak témata, tak do velké míry i přístup k nim. S (...) tím souvisí i zájem o ideu svobody, která do určité míry stála v opozici k ideji otroctví. Odtud ve svém paradoxním důsledku pochází myšlenka „zotročení svobodou“. (shrink)

Po předběžném vymezení pojmu smyslu jako něčeho podobného funkci dané věci se pozornost obrací k vymezení filozofie jako teoretické disciplíny. Teorie je však vymezena pomocí svého protikladu praxe stejně jako krása je možná jen na pozadí ošklivosti a pravá ruka existuje díky ruce levé. Pokud se teorie neaplikuje v praxi, jedná se o spekulaci. Avšak teorie významu a pravdy, na které pretenduje analytická filozofie poslední doby, naši komunikační praxi nijak nevylepší. Pro teorie ve vědě je, na druhou stranu, dopředu vymezeno (...) díky kterým výsledkům budou považovány za potvrzené, a díky kterým za vyvrácené. Filozofie není teorie a její otázky nemají žádnou funkci, tedy ani smysl. (shrink)

Na základě vlivné Augustinovy analýzy chápal středověk lež jako vždycky špatnou, zatímco pozdější renesanční a barokní autoři Grotius a Milton tvrdili, že v některých případech je lhát správné. Předkládaná kompromisní pozice tvrdí, že lež je vždycky špatná, protože je to vědomé pronesení nepravdy za účelem oklamat, ale ne vždy, když pronášíme vědomou nepravdu, tak lžeme.

Výsledkem rozboru lexikálního pole vražda a jemu příbuzných pojmů je zjištění, že tento pojem už ve svém významu obsahuje negativní hodnocení, na rozdíl od okolních pojmů. Avšak současná etika lokalizuje hodnotovost tohoto pojmu do slova špatný a soustředí se na jeho opak, slovo dobrý, jehož čistě etický význam se snaží izolovat. Plodnější však je chápat slovo vražda analogicky k jeho užití v justičním procesu soudem, kde z něj, ve formě rozsudku, dokonce plynou performativní a právní důsledky.An analysis of the lexical (...) field murder and its neighbouring concepts shows that this concept itself contains a negative value, as opposed to the other notions. But contemporary ethics tries to localize this negativity into the predicate wrong and concentrates on its opposite, good, whose purely ethical meaning it purports to isolate. But perhaps it is more useful to view the word murder analogically to its use in the judicial process, where performative and legal consequences follow. (shrink)

The article provides an analysis of the European Court of Human Rights judgments in the case of Lautsi v. Italy (application no. 30814/06), also known as the Italian crucifix case. The applicant claimed that displaying crucifixes in the Italian State-school classrooms attended by her children was contrary to the principle of secularism, by which she wished to bring up her children, and therefore infringed her right to ensure their education and teaching in conformity with her religious and philosophical convictions, and (...) also breached her freedom of conviction and religion, as protected by Article 9 of the Convention. In its judgment of November 3, 2009, the seven-judge Chamber declared that there had been a violation of Article 2 (right to education) of Protocol No. 1 of the European Convention on Human Rights taken together with Article 9 (freedom of thought, conscience, and religion) of the Convention. The judgment was given unanimously and none of the judges appended a separate opinion. The Italian Government asked for the case to be referred to the Grand Chamber by virtue of Article 43 of the Convention. In the judgment of the Grand Chamber, delivered on March 18, 2011, the Court held, by fifteen votes to two (and with separate opinions of six judges), that there had been no violation of Protocol No. 1 and no violation of the Convention itself. The analysis in the article is focused on selected principal factors determining the Court's decision. It shows that the proposal for the Court to recognize secular convictions as those protected by Article 2 of Protocol No. 1 or Article 9 of the Convention has no sufficient basis in the Convention itself and in earlier Court's case-law and, even, may be considered as promotion of religious intolerance, threatening the freedom to publicly manifest a religion or belief, as guaranteed by Article 9 of the Convention. -/- Opracowanie zawiera analizę wyroków Europejskiego Trybunału, które zapadły w sprawie Soile Lautsi (app. 30814/06), zwaną „włoska sprawa krzyża” (Italian Crucifix Case). W sprawie tej skarżąca zarzucała, że okazywanie znaku krzyża w klasach włoskich szkół państwowych, do których uczęszczały jej dzieci, jest sprzeczne z zasadą sekularyzmu, zgodnie z którą chciała ona wychować swoje dzieci i dlatego stanowi naruszenie jej prawa do wychowania i nauczania zgodnego z jej religijnymi i filozoficznymi (moralnymi) przekonaniami, oraz stanowi naruszenie wolności religijnej, gwarantowanej art. 9 Konwencji. W wyroku siedmioosobowej izby ogłoszonym 3 listopada 2009 r. izba uznała naruszenie art. 2 (Prawo do nauki) Protokołu dodatkowego nr 1 do Konwencji o ochronie praw człowieka i podstawowych wolności w powiązaniu z art. 9 (Wolność myśli, sumienia i wyznania) Konwencji. Wyrok zapadł jednomyślnie i żaden z sędziów nie dołączył do wyroku swoich uwag. Rząd Włoch złożył wniosek w trybie przewidzianym art. 43 Konwencji o przekazanie sprawy do Wielkiej Izby. W wyroku Wielkiej Izby ogłoszonym 18 marca 2011 r. Trybunał uznał zdecydowaną większością głosów – 15 za wobec 2 przeciw (sześciu sędziów dołączyło swoje uwagi), że nie doszło do naruszenia ani Protokołu nr 1, ani samej Konwencji. Analizy koncentrują się na wybranych zagadnieniach, kluczowych dla argumentacji Trybunału. Analizy te pokazują, że postulowanie przez izbę uznania za prawo podmiotowe radykalnie pojętej negatywnej wolności religijnej, oraz postulowanie - tak przez izbę, jak i przez Wielką Izbę - ochrony przekonań sekularystycznych jako przekonań chronionych art. 2 Protokołu dodatkowego nr 1 lub art. 9 Konwencji, nie posiada należytego uzasadnienia ani w samej Konwencji, ani w dotychczasowym orzecznictwie Trybunału, a co więcej – może być uznane za propagowanie nietolerancji religijnej, godzącej przede wszystkim chronioną art. 9 Konwencji wolność publicznego uzewnętrzniania przekonań religijnych i filozoficznych. (shrink)